Kočičiny

Kočky mě provázely a provázejí po celý život ,co jen pamatuju.Od Mourečka,kterého jsem tahala v náručí sotva jsem začala chodit,přes všechny možné kočky a kocoury ,co jsem oblékala do zástěrek a sukýnek.Asi jim to až tak nevadilo..i když ve chvíli ,sedíce s čepečkem na hlavě v kočárku,koukali kudy nejlépe zdrhnout..Hodiny jsem si s nimi vydržela hrát,mazlit se,nebo je jen tak pozorovat a oni mi za to chodívali naproti ,když jsem se vracela ze školy a kdykoli jsem zavolala,přiběhla nějaká kočka.

Kočky nás obdarovávaly často koťaty,která vesměs povila na půdě v seně.Pamatuji si mnoho hodin tam strávených,s rozdrápanýma rukama od malých raubířů. Na nás dětech pak bylo , umisťovat je do rodin spolužáků a kamarádů.

Kocouři se toulávali a nejednou jsme mysleli,že už se nevrátí..a ejhle, za týden-14 dní ,přišli jako by nic.Jeden se dokonce nastěhoval přes ulici,na což jsme přišli náhodou,když mi chtěla kamarádka ukázat jejich nového kocoura..:-)

Z dětství už si jménem vzpomínám jen na Mourečka,Bertíka,Micku,Pacičku ,moje přechozí kočky bílá poloperská Vituška  ( dvě z jejích spousty dětí) ,želvovinová dlouhosrstá Máša a mourovatá Mendy jsou ještě živé vzpomínky a současná peršanka Iris s mourovatými dětmi, Majdou a Péťou s námi žijí právě teď ...a všichni dohromady tvoří jednu velkou kočičí osobnost.